O tetování
Podstata
Podstata tetování je víceméně široký pojem. Každý si ji může vyložit poněkud jinak a existuje
tak mnoho výkladů podstaty tetování, z nichž si některé uvedeme.
Dle (Tetování) spočívá podstata tetování v tom, že se za pomocí jehly pod kůži do epidermis
a horní dermis do hloubky cca 1-5 mm vpichují kapky nerozpustného inkoustu. Jehla se
pohybuje směrem nahoru a dolů a za minutu se provede 50-3000 vpichů. Aby byly splněny
hygienické podmínky, jehly musí být vyvařeny a sterilizovány. Když je tetování dokončeno, je
potřeba zakrýt tetované místo potravinářskou fólií, čímž se zabrání vytékání tělních tekutin.
(Technika tetování) uvádí, že podstatou tetování je vpravení permanentní barvy do kůže
tetovaného za pomocí ostrého nástroje. Zmiňuje také, že dříve bylo tetování vnímáno převážně
ve spojení se zločinem a postupně se z něj stal módní doplněk, jak je tomu dnes.
Podstata tetování nemusí spočívat pouze v tom, co přesně tetování znamená a jak se provádí.
U tetovaných většinou pravá podstata jejich tetování spočívá v jejich významu. Význam
tetování můžeme rozdělit do dvou základních rovin. Tou první je rovina umělecká, do které
přispívá vždy tatér a v některých případech i tetovaný, pokud se podílí na návrhu tetování.
Druhou rovinou je pak vyjádření, seberealizace (Tetování - osobní, veřejné, nebo móda, 2012)
Historie
Evropa Spolehlivé svědectví o tetování v Evropě nám přinesli antičtí autoři. Ve spisech se především pojednává o tetování trestaneckém. Hérodotos z Halikarnássu (484-425 př. n. l.) se zmiňuje o kmeni Thráků, kteří žili na území Bulharska a Makedonie. Tetováním se v jejich kmeni značil původ a urozenost. Zanedlouho bylo tetování u Řeků a Římanů využíváno k označení zločinců a otroků (Pohané a tetování, 2013). Přibližně v době, kdy byla tetována kněžka Imenet (2000 př. n. l.), se tetování po krůčkách rozšiřovalo do Středomoří. Oblíbené začínalo být i v centrální Evropě. V historických dokladech od římských dobyvatelů zaznamenáváme informace o různých tetovaných kmenech: Vandalové, Keltové, Góti, Piktové. Piktové byli podle svých tetování i pojmenováni. Označení "Picti" pocházející z latiny, znamená pomalovaní. Vyobrazení piktské válečnice můžeme vidět na obr 9. Kmeny se tetovaly pomocí barviva z borytu barvířského, jejich tetování tedy měla velmi jasnou modrou barvu. Postup byl následující: pomocí ostrého nástroje se nařízla kůže a barvivo se do ní vetřelo (Historie tetování, bodyartu, bodypaintingu, 2015). 27 Obrázek 9 - Obraz piktské válečnice v představách Théodora de Bry z konce 16. století (Rychlík, 2005) Jak už bylo zmíněno, v Řecku a Římě tetování nesloužilo k označení urozenosti, nýbrž vyjádření stavu nízkého. Dříve se uvádělo, že stigmata trestanců byly vypálené značky. Dnes už víme, že šlo převážně o tetování. Peršané si Thébské otroky značili tetováním na čele. V době legionářů se začali tetovat i vojáci, tetovalo se jim jméno císaře, číslo a název jednotky, ke které příslušeli. Tetování trestanců zmírnil Constantinus I. Veliký, který roku 316 vydal výnos, který přesunul tetování trestanců z oblasti obličeje na lýtka a ruce. V roce 325 n.l. Konstantin tetování úplně zakázal, což vedlo k rozšíření tetování směrem na Západ (Ferguson, Procterová, 1998). Postupně v Evropě začalo tetování upadat. Na vině bylo především křesťanství, které tetování zakazovalo a odsuzovalo. Dokazují to slova svatého Basileje Velikého: "Žádný muž ať si nenechá narůst dlouhé vlasy, ani se netetuje jako pohané, ti apoštolové Ďáblovi, kteří uvrhují sami sebe v opovržení, neboť si libují v oplzlých a chlípných myšlenkách. Nedružte se s těmi, kdož značkují sami sebe trny a jehlami, až jejich krev vtéká do země. Střežte se všech osob necudných, aby nebylo možno říci, že ve svém srdci líháte s nevěstkami" (Pohané a tetování, 2013). Bible jej také zakazovala, jak je zřejmé z úryvků ve Starém zákoně: "Synové jste Hospodina Boha vašeho, protož nebudete se řezati." (Bible Kralická, 2015, s. 45). Církev v dalších staletích dělila tetování na dva druhy: pohanská a náboženská. Náboženská tetování, měla přispět ke spasení nositele, pohanská nikoli (Pohané a tetování, 2013).
